06.02.2014 Součástí dědictví po našich úsporných pravicových vládách je skutečnost, že jsme se dostali do čela Evropy v tom, jak šetřit na těch nejchudších.
Nemluvím nyní o lidech, kteří se vyhýbají práci a chtěli by parazitovat na sociálních dávkách podobně, jako bohatí parazitují na daňových úlevách. Řeč je o těch, kteří pracují, a přesto nemohou z mizerné mzdy vyžít.
Za minimální mzdu pracuje u nás zhruba 120 tisíc lidí. I po nedávném zvýšení o pět set korun na 8500 Kč jsou na tom nejhůř z celé Evropy. Nejvíc ze všech zaostávají nejen proti průměrné mzdě, ale i vůči mediánu příjmu ve své zemi.
Po dlouhá léta jsme slýchávali, že naše ekonomika bohužel nemá na to, aby se nejhůře odměňovaným zaměstnancům přidalo. Pokud by dostali navíc pár stovek, firmy by údajně přestaly být konkurenceschopné.
A tak jsme dospěli do situace, kdy právě u nás zaostávají lidé pobírající minimální mzdu proti ostatním zaměstnancům víc než na západ i na východ od našich hranic. Proč jedině my musíme konkurenceschopnost zachraňovat a úspornost si dokazovat v prvé řadě na úkor těch, kteří mají na výplatě nejméně?
Šetřit právě na těch nejhůř odměňovaných se přitom nemusí vyplácet ani z čistě ekonomického hlediska. Mezi těmi, kteří pobírají minimální mzdu, je výrazně víc žen než mužů. Často jde o vdané ženy s dětmi. Minimální mzda pro ně je signálem, že společnost si neváží jejich souběžného nasazení v domácnosti a v placené práci. Ovšem čím méně si vydělají, tím vyšší nároky na sociální dávky jim zpravidla vzniknou. To, co na jejich mzdě ušetří firma, dodá pak ze své kapsy daňový poplatník.
Muži, kteří pracují za minimální mzdu, jsou zase tlačeni do šedé ekonomiky. Nějak si musejí přivydělat, aby pokryli náklady na živobytí své a svých rodin. A zase platí, že to, co ušetří firma, která je za mizernou mzdu zaměstnává, ztrácí na nezdaněných bočních aktivitách státní kasa a doplácí na to státní rozpočet. Bude zajímavé sledovat, zda současná vláda splní svůj slib zvýšit minimální mzdu o 1500 korun. I pokud to prosadí, můžeme být zcela klidní.
I potom budou lidé s minimální mzdou u nás vzdáleni od průměrných výdělků víc než v jiných zemích. Trochu by se však ulevilo těm rodinám s dětmi, které žijí pod hranicí bídy, a o něco by poklesl tlak na to, aby si člověk v krajní finanční nouzi přivydělával načerno.
Státní pokladna by mohla ušetřit na sociálních dávkách a zároveň by do ní přiteklo víc peněz z legálně provozované práce. Pokud chce někdo řídit stát jako prosperující firmu, určitě by v tomto případě neměl váhat.
Zdroj: Právo (6.1.2014)
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.
- sociolog, filozof, publicista, environmentalista