16.05.2016 Někdy v březnu letošního roku jsem publikoval článek na téma budoucnosti veřejné autobusové dopravy v našem kraji. Součástí mé úvahy bylo rovněž varování před možným vznikem problému spojeného s citelným nedostatkem těch nejdůležitějších, kteří se v celém systému zajištění veřejné dopravy pohybují. Vyjma samozřejmě cestujících – bez těch by to skutečně nešlo.
Ti opravdu nedůležitější jsou totiž bezpochyby řidičky či řidiči autobusů, kteří každodenní provoz bezprostředně zajišťují. A těch je bohužel stále méně a obávám se, že ne všem odpovědným tato prostá definice dochází. Čestnou výjimku tvoří odbory, které se v rámci svých aktivit snaží na situaci dlouhodobě upozorňovat. Byť pouze v kombinaci s kritikou nedostatečného odměňování a velkým rozsahem odpracované času v zaměstnání.
Co nám bude platné mít k dispozici všechny ty studie, generely, vize a konkrétní projekty integrovaných dopravních systémů, když se takto teoretický rámec ocitne bez praktického zajištění? A z osobní znalosti prostředí řízení veřejné dopravy si dovolím vážně predikovat dohledné naplnění obavy. Minimálně z části.
V čem možno hledat příčinu současné situace?
Osobně vidím tři negativní faktory, které postupně nastávající krizi nedostatku řidičů provází, a které tak zasluhuji naši největší pozornost.
Jedná se o postupně se vytrácející společenskou prestiž tohoto odpovědného povolání, omezený objem financí určených pro odměňování řidičů a v neposlední řadě i rozkolísanost systému veřejné dopravy v souvislosti s procesy výběrových řízení. Jejich dosavadní časově „neurčitý“průběh pak rovněž přispívá k malé důvěře v perspektivu řidičského povolání.
Všechny tyto skutečnosti pak bohužel společně posilují proces postupně se vytrácející motivace zaměstnanců zasedat za volat autobusů veřejné dopravy.
A spoléhat pouze na ideální shodu, kdy řada řidičů vykonává své povolání více méně jako koníčka či dokonce poslání, do nekonečna nelze…
Mgr. Tomáš Zůbek
- Člen Výboru pro dopravu ZZK